Jak jsem psal v článku o výšlapu na Ondřejník, kterého se kromě mě účastnil i kolega turista, naším dalším cílem bylo zdolat během jednoho dne Smrk i Lysou horu. A mě nezbývá říct nic jiného než: "Zvládli jsme to!" Cesta to byla náročná, tempo bylo vražedné, ale stálo to za to! Projdeme si to tedy pěkně od začátku...Vlak nám jel přibližně v 6:50 a sraz na nádraží jsme si dali o půl sedmé. Kolega si ovšem doma ještě připravoval vydatnou svačinu, a kdyby se ještě pár minut zdržel, vypadalo by možná všechno úplně jinak. Jízdenky jsme si tentokrát kupovali v noční pokladně a zjistili jsme zajímavou informaci - když budeme mít s sebou občanský průkaz, dostaneme slevu 50%! Tím pádem mě zpáteční jízdenka Frenštát p. R. - Ostravice přišla na pouhých 29 Kč. Kolega bohužel podobné štěstí neměl a musel zaplatit celou částku. Po zbytek výletu si to pak neustále připomínal a tak doufám, že už příště ušetří. Ve Frýdlantu n. O. jsme okamžitě přestoupili na vlak do Ostravice a odtamtud se vydali po červené trase na Smrk. Zima postupně ustupovala a asi tak v třetině cesty jsme si sundali mikiny. Kousek pod rozcestím nad Holubčankou jsme objevili borůvkové keře, které už ale byly obrané, a pokud jsme na nějakou tu borůvku narazili, byla buď kyselá, nebo nezralá. Na rozcestí nad Holubčankou jsme si dali menší pauzu a já se začal patlat opalovacím krémem. Ale hned jak jsme pokračovali na Smrk, slunce se schovalo a kolega chvilku vtipkoval o tom mém opalovacím krému. Čím jsme se dostávali výš, tím se zhoršovala cesta a některé úseky mi dokonce připomínaly drsné Tatry. Borůvkové keře jsme potkali i před rozcestím na sedle Smrku a tentokrát byly netknuté a usměvavě čekaly na nás. Modré rty jsme měli v cuku letu, a kdybychom se cpali ještě chvilinku dýl, možná bychom na tu Lysou horu ani nedošli...
Ze sedla to bylo na Smrk už pouhý kilometr a po setkání s prvním turistou, kterého jsme ten den potkali, a po zhlédnutí mohyly na památku Jana Palacha jsme dorazili na vrchol Smrku. Po trochu delší přestávce jsme šli zpět na sedlo a poté se vydali po žluté značce na Lysou horu. Z kopce jsem pádil rychle a zběsile a mnohdy moc nechybělo, a měl bych nakřáplý ciferník...
Cesta vedla přes rozcestí pod Malým Smrkem a křížila se s asfaltovkou, takže mi hlavou hned problesklo, že si tady někdy zajedu na kole. Po zvláštním rozhovoru s očividně vyčerpaným turistou, který pátral po studánce, následovala procházka po silnici až k přehradě Šanci. No a potom už vzhůru na Lysou! Nejhorší bylo, že jsme museli opět vystoupat 741 metrů, které jsme před chvílí "slezli" a ještě přidat 47 metrů k tomu...
Zabalit to ale byla blbost, když už jsme byli pouhých sedm kilometrů od dosažení nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd, a tak jsme se s vědomím, že to nahoře oslavíme oroseným pivkem, pustili do boje s kopcem. Pot nám stékal z čela nonstop a srdce bušilo o sto šest. Terén se zlepšil, až když jsme se dostali na lesní cestu, která nás posléze dovedla k rozcestí pod Čuplem. 3,5 km jsme ušli, 3,5 km nám ještě zbývá. Do toho! Šel jsem, jak nejrychleji jsem to dovedl, a vyhlížel onen vysílač tyčící se na Lysé hoře. Hustý les ale neúprosně vše zakrýval a hnal mě kupředu. Kde jenom je ten vysílač? A už když jsem si myslel, že tam jsem, hleděl jsem před sebe na kus trasy, který mě ještě čekal. Ale hlavně, že je vidět ten vysílač...Posledních pětset metrů si nohy odpočinuly, protože jsem se dostal na asfaltku, jež vede z Masarykova údolí a Papežova na vrchol. Jsem tam! Bylo plus mínus půl druhé, kolega došel o nějakých dvacet minut později. Stál jsem frontu na klobásku a piva dobrou čtvrthodinku, ale vyplatilo se to. Pivo bylo hořké, jak má být, a klobáska byla řádně tučná. Cyklistů se v ten den na Lysou vydalo vcelku hodně a už se těším, až sem taky zavítám na svém bicyklu. Obešli jsme různé vyhlídky a prohlédli si zpoza plotu meteorologickou stanici a nic nám nebránilo v tom, abychom zase sestoupali dolů do Ostravice. No, vlasně bránilo...Zničené chodidla, aspoň tedy v mém případě. Na minulé túry jsem si pohorky nebral, teď jsem ale udělal chybu. Sešup po červené byl to nejnáročnější na celé výpravě. Ve srovnání s úprkem ze Smrku jsme se teď sunuli jak šneci. I tak jsme ale všechny předbíhali, takže asi to tak zas hrozné nebylo. Cesta na Lukšinec a pak na Butořanku byla pro mě velice těžko snesitelná, naštěstí od Butořanky dále se šlo už po asfaltce. Vlak nám měl jet nějak ve čtyři, ale vybitá baterie v mém mobilu mi znemožnila zjistit čas, takže jsme museli doufat, že nebudeme muset v tom vedru dlouho čekat na vlak. A stihli jsme ho tak tak! Ve Frýdlantu jsme ale podobné štěstí jako ráno neměli a rozhodli jsme se strávit půlhodinku odpočinkem na lavičce s dvěma deci kofoly. Do Frenu jsme dojeli ve zdraví a doplazili se s obtížemi domů. Puchýře jsem nějaké měl, ale dalo se to přežít. Myslím, že tenhle výšlap stál za to! Akorát příště si kolega nezapomene občanku a já zase pohorky. Turistice zdar!
